Proč "PP"

Je na něm uvedena řada údajů. Do této oblasti samozřejmě patří jméno psa a chovatelská stanice. I tady lze najít určitou příbuznost s lidmi. Jmenuje-li se náš budoucí šampión např. Alík ze Zeleného háje, můžeme rozeznat jméno křestní, kterým ho asi budeme volat, a příjmení, které znalcům řekne, u kterého že chovatele přišel na svět. V průkazu původu je uvedeno i datum narození, chovatelé říkají vrhu, štěněte a je tam i takzvané číslo zápisu, které říká, kolikátý je to jedinec daného plemene, zapsaný v naší plemenné knize. Průkaz původu obsahuje i takzvaný rodokmen, tedy přehled předků většinou do čtvrtého kolena. Uvádí tak nejen základní informace o psovi samotném, ale zároveň říká, že jeho rodiče splnili chovné podmínky a že mohou být využiti v chovu. Chovné podmínky se u jednotlivých plemen liší. Většinou obsahují požadavky na hodnocení tří oblastí - povaha, krása a zdraví.

Proč nemá "papíry"?
Lidé, kteří touží po určitém konkrétním plemenu, často přemýšlejí, mají-li koupit psa s oficiálním průkazem původu či využít nabídky inzerované jako "čistokrevní, ale bez rodokmenu". V druhém případě se jedná o štěňata, jejichž rodiče jsou známi a vykazují vlastnosti jednoho plemena a velmi často mají i rodokmeny; které prokazují jejich původ. Otázka je, proč nemohou být oficiálně využiti v čistokrevném chovu. Prodávající se většinou vymlouvá na nedostatek času potřebného pro splnění chovných podmínek nebo argumentuje tím, že on "nemá psy na kšeft", a proto nebude chodit po zkouškách, výstavách, svodech či bonitacích. Pravda bývá velmi často úplně jiná a zkušenější kynolog by asi příčinu odhalil velmi rychle. Někteří jedinci nejsou schopni splnit podmínky předepsané pro zařazení do chovu. Jsou prostě psi a feny, jejichž vlastnosti v oblasti zdraví, vzhledu nebo povahy využití v chovu neumožňují, a jejich potomstvo proto nemůže průkazy původu mít. Pokud se zmíněné nedostatky týkají vzhledu, kynologové říkají exteriéru, nemusí to budoucímu majiteli příliš vadit. Většina z nás se asi smíří s tím, že náš pes nemá ideálně dlouhou nebo krátkou hlavu nebo že jeho srst, která má být hebká a bohatá, vypadá jako nepříliš husté křoví a dala by se přirovnat spíše ke štětinám než k hedvábí. Vztah mezi člověkem a psem by měl být, a naštěstí většinou i je, založen na úplně jiných hodnotách.

Nadpočetný pes
Horší už je to tam kde zařazení do čistokrevného chovu brání problémy povahového nebo zdravotního rázu. Nikdo z nás si určitě ne chce pořizovat psa, jehož po rodičích zděděné vlastnosti znamenají vrozenou kousavost nebo neovladatelnost. Za barbarství je možné považovat situaci, kdy člověk vědomě množí psy postižené geneticky podmíněnou chorobou, a riskuje tak stejně postižené potomstvo. Do stejné oblasti jako "čistokrevný, ale bez rodokmenu" patří i takzvaná "nadpočetná" štěňata. V tomto případě prodávající většinou říká: "Víte, on byl čtvrtý, pátý, šestý, sedmý atd., a tak už nemohl rodokmen dostat." Tato informace je zavádějící. Pojem "nadpočetné štěně" má základ v počtu potomků, které je fena schopna v jednom vrhu uživit. Dříve byl tento počet přesně stanoven chovatelskými předpisy (většinou na šest štěňat) a na více štěňat se průkazy původu nevystavovaly. Očekávalo se, že to, co stanovený počet štěňat přesahovalo, bude utraceno. Dnes se, v souladu se Zákonem na ochranu zvířat proti týrání, problém řeší jiným způsobem. Je možné sáhnout po kojné feně, k dispozici je také dostatek vhodného krmení pro psí miminka a záleží jen na chovateli, jak své fence pomůže se s problémem vyrovnat a kolik času je ochoten péči o štěňata věnovat. K situaci, kdy by určité štěně z vrhu nedostalo průkaz původu a jeho sourozenci ano, by tedy nemělo vůbec dojít a tam, kde jsou. nabízena "nadpočetná" štěňata, asi nebude něco v pořádku. Jistě není možné nikomu přikazovat, jakého psa si má koupit. Právo na laskavého pána a klidný domov mají určitě ve stejné míře psi s průkazem původu kříženci i ti čistokrevní, ale bez rodokmenu". Psa si ale nepořizujeme na týden nebo měsíc a ten, kdo se pro koupi psa rozhodne, by měl znát možné klady i rizika své volby.

Autor: Vladimíra Tichá